Andělika lékařská (Archangelica officinalis)

Charakteristika: Rostlina z čeledi miříkovitých, známá také jako archandělika, kořen svatého ducha, děhel či andělský kořen. Je to statná, i přes 2 metry vysoká bylina, dvouletá či vytrvalá. Prvým rokem vytváří pouze velké, asi půl metru dlouhé listy s mohutnými pochvami. Druhým rokem, v suchých drnových půdách lesních pasek a luk někdy za 10 i více let, vytváří olistěnou a bohatě větvenou květní lodyhu. Roste od podhorského do subalpinského pásma podél lesních potůčků, na travnatých horských nivách, na pasekách, prameništích, subalpinských horských loukách. Pro potřeby průmyslu se pěstuje. Preferuje stanoviště vlhká, chladná, na minerální látky bohatá.

Sběr: Pro léčivé účinky se sbírá kořen (Radix angelicae) či plody (Fructus angelicae). Podzemní části se vykopávají na podzim druhého roku stáří rostliny, u starších rostlin je lze sklidit již brzy z jara. Kořen je třeba umýt studenou vodou a usušit při teplotě nepřesahující 35°C. Plody - celé okolíky - sušíme buď zavěšené ve svazcích, nebo volně rozprostřené v dobře větraných místnostech. Po skončení sušení plod vymlátíme.

Použití: Vnitřně se andělika užívá při zhoršené činnosti zažívacího ústrojí (špatné trávení, plynatost), při křečích, zpomalené střevní činnosti, při snížené tvorbě moči a sklonu k tvorbě močových kamenů. Zevně je droga vhodná při zhmožděninách s krevními podlitinami, zánětech pokožky ve vlasové části hlavy, při nehojících se a hnisavých bércových vředech, při spáleninách. V lidovém léčitelství našla uplatnění jako antiseptický prostředek a při nespavosti způsobené nervovým onemocněním. U nás se rozšířila ve středověku; mniši ji pěstovali jako prostředek proti moru.

Při zacházení s andělským kořenem je však třeba jisté opatrnosti. Při sběru může čerstvá šťáva působit toxicky a vyvolat bolestivé vyrážky až puchýře. Předávkování (jednorázové použití více než 2 g silice) vyvolá podráždění ledvin.

Cailynn   )O(