Invokace slunce

Báseň na téma "volání slunce", sepsaná v rámcii bardského kurzu na POFku ;-)

Vidím tě dřímat pod obzorem,
snad vyčkáváš, až noc ustoupí,
abys zapomenutým hvězdám zatlačil oči.
Ptactvo se budí a volá sborem:
„Kdo nás dnešním ránem vykoupí?
Kdo dá nám příslib, že se svět stále točí?“

Cítím tvůj první letmý dotek,
jak hladí mou uzarděnou tvář,
jako milenec, který mě celou zlíbat touží.
Tobě se vzdám i bez lichotek,
chci tělem vdechnout tvou horkou zář,
která nad rosou v trávě zatím jen tiše krouží.

Slyším, jak pavučinky příze
utkané ze zlata rukou tvou
vplétáš do větví a do zrcátek vlnek řeky.
Tvá síla proudí v živé míze,
v krvi stromů, skryté pod kůrou,
v šumu lesa, co pod tebou vzrůstá, dávnověký.

Celý den dává před tebou stín,
vstřebává žár, kterým tak hýříš,
jsi jako mladík, co si neuvědomil svou moc,
přijme tě každý toužící klín,
a se smrtí se rychle smíříš,
nikdy jsi neznal, a nikdy nepoznáš temnou noc.

Neumíráš a nebýváš sám,
kde jsi ty, tam vše krásné živíš,
jsi šťastný zrozenec světla, lásky a naděje.
Já však smutek z tvých odchodů znám,
za obzor krvavý mi zmizíš,
celou noc pak roním slzy, jak rosy krůpěje.

Cailynn )O(