Píseň pro lesy

... napsaná kdysi dávno, v letech, kdy jsem nemohla najít sama sebe (což stále ještě nemohu) a rvalo se ve mě cosi živelného a až příliš přirozeného s konvenční a svazující lidskostí, člověčenstvím, které je dnes po všech považováno. Možná bude někomu poučením či inspirací.

Ach, lesy, lesy, nejkrásnější lesy!
Volám vás hlasem zmírajících vlků,
chycených v pasti lidských lovců.
Nečestně zvěř loví, kulkami chladnými
jako led, broky silnějšími pracky medvěda,
pastmi zubů pevnějších zubů
divoké kočky, či do sklopců rychlejších,
než zmije v útoku.

Volám vás hlasem zmírajících vlků,
hlasem zchvácené srny, dvanácterého
jelena, houkáním nočního sýce,
ni hlasem lidským, ale hlasem největších
a nejušlechtilejších, ba i hláskem
stehlíka či pěnkavy mluvit
lze čestněji a pravdivěji než řečí
pokolení lidského.

Ach, lesy, moje lesy, skrývám se v mlází,
houštinách a smrkoví, brázdím
bory se smečkou vlků, křižuji louky
se stádem dvanácterého jelena
či plachtím nad korunami
na křídlech ptačích, jen už nenuťte
mne hovořit řečí lidskou, plnou
lží a nepravosti.

Lesy, mé drahé lesy, nechte mě
s vámi žít; prchnu před broky,
zakličkuji mezi kulkami,
jenž mne minou, vyhnu se pastím
i sklopcům, jenž by mě spoutaly,
budu s vámi jíst i hladovět,
žít šťastně i strádat,
nechte mě s vámi žít, mé lesy.

Cailynn )O(