Ztraceny v zimě

Před pár dny jsem se ztratila na vyjížďce (tedy, věděla jsem, kam bychom měly s kobylkou dojít, ale netušila jsem, jak je to daleko a jak těžký bude terén) a prožily jsme si opravdu krušné chvilky, protože jsem nevzala s sebou žádné jídlo, seno, jádro ani vodu, a samozřejmě ani baterku nebo něco podobného pro případ, že bychom zůstaly v noci v lese. Nakonec jsme to společnými silami dokázaly a došly jsme domů, a den na to mi tenhle zážitek vnuknul inspiraci pro novou báseň ;-)

Ztraceny v zimě

Můj kůň, chřípí jinovatkou pokryté,
jen ztěžka krok co krok bílou páru funí.
Zmrzlé prsty do hřívy mám zaryté,
Kde je síla, co kopyty v cvalu duní?

Na čele drží se jí zmrzlý sníh,
to jak vpřed kráčí proti vánici,
jak vichr vločky žene po polích,
serve plášť proti chladu chránící.

Tak zmučená ledovými jehlami,
co pod kůži se ostře probíjí,
se klaním před pradávnými modlami,
snad starý hřích a křivdy promíjí.

Pěšina lesní pod sněhem mizí
můj kůň v té hloubce ztrácí nohy,
vůli však má a srdce ryzí,
a duši požehnanou bohy.

Jdeme pod větvemi nahých stromů,
já a moje klisna, bok po boku,
zoufale hledáme cestu domů,
kde není pánů, není otroků.

Chvíli mě nese, pak já ji vedu,
odpočinku sobě nedopřejem,
mrazem zkřehlé, zbité střípky ledu,
vůle je však mocným čarodějem.

Zima nás sráží na kolena,
pod kopyty klouže led,
tvář mrazem celá popálená,
žádná pomoc nadohled.

Pak svitne nám nová naděje,
když vyjdeme z šera lesa ven,
však daleko domů ještě je,
před soumrakem už dnes nedojdem.

Cailynn   )O(